Fantasie začíná!

Život mariňáka 2/5

23. března 2008 v 19:33 | Nojmik
Život mariňáka

Kolem běžel další pluk mariňáků....
Vstal jsem....a hledal zbraň....
Nikde nebyla...
A pak se proti mě postavil další ork...
Měl obouruční sekeru a velice dobře s ní uměl....
Řval na mě....
Byl hluk a já mu nerozuměl....
Za ním padli jeho druzi....
Nevnímal je....

Na přilbě měl bílou lebku....
Tak je to jejich vůdce....Orgen...lamač kostí...
Marně jsem hledal něco na obranu....
Pak mě zbívala poslední šance....
V rychlosti jsem natáhl ruku....a pod kůží mi vyjel ostrý kov....
Ork si toho všiml a začal útočit...

Ohnal se zbraní a minul...
Uhnul jsem doleva....pak doprava....
Nemůžu to tak dělat pořád...
Nepřítel byl nervozní...
Toužil po moji smrti....

Další výpad jeho sekerou....minul mě..
Čekal jsem na vhodnou chvíly...a ta nastala brzy...
Další úder a ten jsem zkoro schytal....a pak jsem vyrazil...
Praštil jsem ho do ruky a sekera mu vypadla...
Nebyl na to připraven....

Další rána do tváře a spustila se mu krev z nosu...
Vyjekl a odstoupil....
Zbívalo mi jediné.....
S nataženou rukou sem se rozběhl na velitele orků.....
Silou sem zabořil čepel do jeho hrudi....
Zařval a vystříkla z něj orčí krev.....
Vytáhl jsem smrtící zbraň s jeho těla....

Cítil jsem se jako vítěz....
Zabil jsem Orgena....

Orci se po smrti velitele pomalu stahovaly....
Bez něj byly ztracení....
A slabí...

Sundal jsem si helmu....
Setřel ze sebe pot a krev....
Slunce začlo vycházet....
Nyní nám zbívalo jediné.....
Zabezpečit....celé území a vyhnat zbytky orků.....
Ale tenhle úkol už není pro nás....

Do večera jsme hledaly své padlé druhy....
Budou pohřbeni jako pravý vojáci...
Tak jako každý....
Ztráty nebyly naštěstí velké....

V noci jsme dostaly nové pokyny...a ty byly jasné....
Okamžitě jsem semknul Blood Ravens a společně jsme s pomocí našich letounů odletěly pro naši další misi...
Letoun se snáma zvedl s rychlostí....
Žaludek se mi nadzvedl...
Měl sem podivný pocit....ale byl jsem z dneška spokojen...
Ani jeden z nás nebyl tam dole....mezi nimi...padlými.
Zato orci utrpěly tvrdou porážku.....
Ti si už netroufnou....ani jeden z nich...

Letadlo se obrátilo doleva...
Ohlušující zvuk nás nepřekvapil...
Byly jsme zvyklí na hluk....
Vedle si mariňák otřel pot...vypadal vyčerpaně...
Podíval se na mě a okamžitě se zpřímil...výraz měl tvrdý a nepropustný...
Všichni kolem v sobě potlačovaly své dojmy....

To je v pořádku...ozval sem se...
Vojáci se na mě udiveně podívaly...
Vše je v pořádku....dnes jsem byl na vás pyšný....užijte si vítěztví...
Spolubojovníci se nadechli a začali si mezi sebou vykládat...
I já jsem se uvolnil...

Na naši základnu jsme dorazili za několik hodin...
Cestou si spousta z nás zdřímla....
Já jsem však zůstal vzhůru...nechtělo se mi odpočívat....
Hluk motoru mi nedovolil zavřít ani víčka...
Za pár minut s náma letoun cukl..
Přistávaly jsme....
Helmu jsem vzal do ruky a vojáci se zbouzeli....
Do druhé ruky jsem chopil svůj bolter....po bitvě jsem ho našel mezi mrtvými orky...
Letoun s náma ještě jednou cukl a pak se zatřásla zem...
Motor přestal běžet a společně jsme opustily plavidlo po vysunovacím můstku....
Byla temná noc a jemně mrazilo....
Kráčel jsem k muži před námi....
Byl to náš generální podporučík....se hvězdami na šerpě.
Obličej se mu zkřivil úsměvem....konečně....rád vás vidím živé a zdravé...
Stiskl jsem pevně helmu...
Jaké jsou ztráty....ozval se na mě hrubým hlasem...
Sevřel jsem helmu ještě pevněji.....
Dva mrtví z Blood Ravens...
Pět z Blue Angels...
Čtyři od Green Vender....
A osm z Black Star....
Když jsem jmenoval jména našich padlích druhů bylo mi špatně...
Každý mrtví byl jako můj bratr...
Generál nejevil žádnou zmínku smutku....zajímal ho jen úspěch...
Dobrá práce...dnes múžete spát v klidu...řekl lhostejným hlasem...
V ruce jsem pořád držel helmu....měl jsem chuť ji po ním hodit...
Děkuji...řekl jsem a namířil jsem k základně....
Byla to obrovská,červená budova s protiletadlovými děli....ty nás chránily v případě napadnutí...
Vstupní brána byla mosazná a po bocích ji držely okované řetězi....
Před ní stáli dva vojáci....
Poznali mě a pozdravily....já je ale nevnímal....nechtěl jsem je vnímat....
Prošel jsem kolem nich a vešel do přední části základny....
Cestou jsem viděl desítky mariňáků....každý byl nejméně jednou v přímém boji...
Byly odhodlaní a sebejistí...
Věděli co je čeká a byly připraveni...na všechno...
Došel jsem až k zadnímu výtahu....který vede do nitra budovy....
Byl u něj jeden voják....
Helmu měl sundanou a tvář byla unavená....
Přišel jsem k němu a on mě pustil dovnitř....
Stál jsem ve výtahu a vyčkával....až to zpustí...
Magnetickou kartou zapojil přístroj a já sem pomalu klesal dolů....
Trvalo jen chvíle než jsem se dostal až na samé dno....
Dveře se zamnou zavřeli a výtah vyjel zpátky nahoru....
Byl jsem ve středu základny a všude kolem procházeli tisíce vojáků,lidí a kněží....
Vydal jsem se do levé části....tam jsem měl pokoj...
Procházel jsem temným tunelem....osvětlovalo ho jen pár malých lamp na zdích...
Celý tenhle areál byl vlastně několik tisíc metrů hluboký....tohle byl jen začátek...
Výtahy vedou až na samé dno...ale tam skoro nikdo nežije....
Na konci tunelu se otvírala další místnost....
Byla propojená s dalšími tunely a navazoval na pravou část....
Ikdyž ale žijem v podzemí není to tu jak to obvykle bývá...
Tunely jsou obaleny kovem stejně jako všechno tady....bez něj by tu byla tma a zima....
Komandéři však žijí nahoře....je to pro ně úděl za tolik vybojovaných bitev....
Ostatní musí být tady dole....ale není to tu špatné....vlastně si nikdo neztěžoval...
Pomalu jsem sestupoval ze schodů....nohy mě pomalu slábly a já se těšil na teplou přikrývku....
Světelní lampa nad mou hlavou šířila světlo celým podlouhým tunelem a stíny se prodlužovali do dálek....
Zabočil sem do levého koridoru a ocitl se v malé místnosti.....nikdo tu nebyl....žádné hlasy....žádný zvuk......
Postoupil sem ke dveřím......a vytáhl z opasku zelenou identifikační kartu....projel sem jí přístroj a dveře se pomalu otevírali.....zajíždeli do holé zdi a nakonec zmizeli úplně....
Vešel jsem skrz něj a kartou zavřel dveře....opět se vysunuli a opět se nakonec zavřeli....a byl jsem konečně ve svém jediném a milovaném pokoji....
Nebylo to sice nic moc ale vystačil jsem si....zdi oplívali holotou a postel se jen tak tak držela na svých nohou....hned vedle mě se tyčil malý vypínač,který rožnul světlo a ozářil místnost....už tak dost šerou....a temnou.
Ani jsem se nevyvlékl s brnění a rovnou sem skočil na postel.....která se divoce ozvala chátrou....helmu jsem shodil na zem a pomalu zavřel oči....už jsem necítil zimu,kterou jsem zaznamenal venku....byl jsem opět doma a zde jsem byl v bezpečí.....nemá cenu se strachovat....jsem doma.....a s tímto pocitem jsem usnul a hlasitě chrápal celou noc.....


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama