Fantasie začíná!

Život mariňáka 5/5

28. března 2008 v 18:55 | Nojmik
Tak dneska konečně dokončuji mariňáka...vím,že sem slíbili akci ale nakonec sem to sepsal takhle...no pokud znáte warhammer 40000 tak zde jistě znáte Gabriela jenž je jejím hlavním hrdinou..takže je tahle celá povídečka věnována tak trošku jemu...no konec keců a šup do čtení....je docela pravděpodobné že se k warhameru vrátím ale ne hned..tak zatím
Život mariňáka
Slunce pomalu zapadalo....vítr se lehounce zvedal a já kráčel dál přes pusté údolí směrem k hnízdu proklatých orků.Oči mi šilhali po náložích a pevně sem je držel..ony sou naše naděje jak vyhrát tuhle bitvu...na nich závisí naše vítěztví...
Pohlédl sem na poslední zbytky zapadajícího slunce a pak se rozprostřela temná noc....začalo se ochlazovat a šero padalo na celé údolí a ještě dál.Pomyslel sem na svůj úkol...závisí na mě toho moc...musím uspět..já musím...říkal sem si a potichu si tato slova opakoval.Terén byl poset kameny a pískem stejně jako nekončící pás ničeho...žádné stromy i keře..žádná voda či jiná známka života..nebylo tu zkrátka nic...a já i nadále pokračoval ve své cestě.
Věděl sem,že se blížím a taky sem věděl,že mám pramalou šanci uspět....žaludek se mi houpal a vědomí kleslo...musím...prostě musím..opakoval sem si abych si přidal kuráž a s palčivým pocitem neúspěchu sem šel dál pustinou k mémo cíli.Kolem pasu se mi třepotali nálože...jakoby čekali až je využiji...jakoby věděli co je čeká....
Několik minut sem pokračoval po cestě dál než sem se zastavil....ikdyž mě užíral pocit,co na mě čeká ovanula mě úleva....stál sem a zaposlouchal se do dáli....žádné výbuchy a otřesy....žádný kouř a výkřiky....žádné rány z děl...žádné střeli a netišící palba....bylo tu hrobové ticho...tak velké,že z něj šel strach...měl sem chuť si lehnout a poslouchat to ticho na věky...bylo tak uklidňující....tak čisté...ale nemohl sem...vrátil sem se do reality a kráčel dál...můj úkol je jasný....nesmím se rozptylovat,když jsem tak blízko...pomyslel sem si a šel...
Krajina se neměnila a já začal mít pocit,že to takhle půjde pořád dál ale pak se předemnou konečně něco osvětlilo a uviděl jsem malé světílko....jakoby plamen z ohniště..jakmile sem ale došel blíž realita semnou cukla.....stovky..tisíce světélek plápolalo do noční krajiny a nespočty zelených těl se pohybovalo po celém pásu údolí....orkové se usadili v obřím kráteru...měli tu vše co potřebovali....ochranu i bezpečné místo....a kolem nich se řinuli plameny a nesmírný puch zkažených těl.
Pomalu sem ulehl....rozhlédl se se po okolí...hlídky byli všude kolem a od sebe jen několik metrů...nebylo možné se dostat skrz něj...nebyla naděje až na malý průsmyk u skalky....ta štěrbina by mohla sloužit jako úkryt.Než sem se ale mohl pustit do cesty musel sem hledat děla...to nebylo těžké...obří kanony se tyčili uprostřed tábora..byli čtyři...sakra...čtyři...zanadával sem si a pohlédl na nálože....tři....to je problém.Mohl bych se vrátit pro další ale to by mohlo trvat další den než bych se sem dostal a do té doby už znovu zaútočí....pomyslel sem si a přemýšlel co v téhle situaci dělat dál...a pak mě něco napadlo.
O několik minut později sem se sesouval po úbočí skalky...měl sem plán a ten musí vyjít do detailu.....pomalu sem se dostával níž a níž a pak sem se zachytil o šterbinu....pevně sem se držel a pohlédl dolů....ork kráčel podemnou a na rameni si nesl zbraň....táhlo z něj jak z bahna a já se pomalu připravoval ke skoku...než sem si ale stačil naplánovat kdy...zkutálel se malý kamínek dolů přímo k orkovi.Kámen tvrdě dopadl a ork stuhl...otočil se a než se stačil podívat nahoru srazil sem ho k zemi.....křuplo to a oba sme leželi jak padlý hrušky...s tím rozdílem,že já byl naživu....
Chvíli mi trvalo než sem schoval tělo....s pocitem menšího úspěchu sem se usmál a skrčen sem se pomalu blížil k další hlídce u vchodu do tábora....tady nastal problém...čekal sem,že budou chodit kolem ale oni tam stáli a ani se nehnuli....vyčkával sem schovaný za kamenem a přemýšlel co dál....k mému neštěstí ale i štěstí se k bráně dobelhal ork...chybý ným Rugeri...nemůžeme ho najít!..říkal a můj tep se zvýšil....už zjistili,že chybý...tak rychle sem to nečekal.Ale pak sem uviděl jak hlídka opuští bránu a řítí se hledat Rustyho...takové štěstí pomyslel sem si a vmžiku sem proklouzl dovnitř....do útrob nepřítele....
Srdce mi divoce bušilo,když jsem procházel mezi orky....nevšímali se mě a povídali si něco asi vtipného neboť se tlemili a řechtali....Neposlouchal sem je a pomalu procházel dál....obcházel sem ohně abych se vyhl podezření,že nejsme ork...ti sou ale tak tupí,že si ani nevšimli cizí přítomnosti..pomalu sem se dostával dál a dál do středu tábora a očima sem kontroloval okolí.Pak sem uviděl předemnou malou skupinku jak stojí a něco si vykládají..vyčkával sem schovaná za stanem a opatrně sem je sledoval....orkové byli zdřejmě v nějaké debatě o jídle neboť sem rozuměl slovům typu mám hlad a jídlo....bylo mi jasné,že se o tom budou bavit ještě hodně dlouho a tak sem pokračoval levou stranou dál...nehodlal sem se tu zdržovat neboť už teť hledali svého mrtvého druha....a moje přítomnost by je určitě nepotěšila.
Stíny od okolních postav se vlnili předemnou a naháněli mi strach....to byla chyba...mariňák by neměl mít strach...Šel jsem stále skrčen až sem se dostal kam potřeboval...podlouhlý stan hlídali dva orci....byli to hnusné zelené a vysoké bestie z lebkou na hlavě...dřejmě jejich válečná kořist...pomalu sem je obešel a dostal se za stan...vytáhl sem vibročepel a rozpáral stan...snažil sem se nedělat hlik a zdřejmě to vyšlo...nahrnul sem látku a dostal se dovnitř.Jakmile sem se oběvil ve stnu ovál mě pach hořlaviny.....byl jsem správně.
Za několik minut sem pokračoval směrek k dělům....nyní s mnoha náložemi kolem pasu...jejich výbušniny určitě poslouží dobře...teď mi zbývalo jediné a to najít své cíle....a to se mi během pár minut povedlo.První dělo se tyčilo jako obrovská věž...ani sem neviděl kde je její konec...byla gigantické velikosti...pomalu sem sundal pás s výbušninou a připevnil ji na zadní plát děla ve stínu aby ji neviděli dřív než vybuchne.....to stejné sem udělal u obou dalších...a pak sem se dostal ke čtvrtému...poslednímu...
Bylo mi divně....všechno šlo nějak lehce...až moc lehce...to je divný...Připevnil sem nyní několik náloží a zkoumal jak se zapínají...číslovku sem naťukal na půl hodiny....to bude stčit abych se odduť dostal....pomalu sem se vracel a časovač sem dal stejně jako u čtvrté výbušniny.A pak sem se vydal zpátky....šel sem rychleji a méně se schovával...měl sem pocit,že sem vyhrál...ikdyž tomu tak ještě nebylo...S pocitem mírné úlevy sem se vracel stejnou cestou jak minule...orkové kolem procházeli jako duchové a spomocí stínů si mě nevšimli...ikdyby bylo by to jedno...nálože i tak vybouchnou a děla budou zničeny...s tímto sem kráčel skrz tábor zpět.
Za dvacet minut sem se krčil u stupní brány....hlídky tu nebyli...měl sem volnou cestu...tak lehce to snad ani nemůže jít pomyslel sem si....a měl sem pravdu.Orkové se řítili směrek k táboru a křičeli něco co semnou cuklo....nepřítel!je tady!je v táboře!poplach!poplach!křičeli na celé kolo a tábor se probudil k životu....sirény se rozezvučeli a orkové začali křičet...prohledejte to tu!najděte ho a zabte!orkové okamžitě prohledávali okolí a já zůstal přikrčen u kamene...brána byla plná orků...neměl jsem šanci utéct a než sem si stačil pomyslet plán úniku uslyšel sem orčí křik...je tady!vykřikl a já se otočil...ork se ke mě blížil bezezbraně a vykřikoval...vystřelil sem po něm a on se schouchil na zem....střelba způsobila rozruch a orkové se řítili přímo na mě...ja střílel jak o život a ani sem se nedíval kam nebo proč....střeli trhali orky na kusy a oni se nestačili rozkoukat....šest jich zemřelo pod mou zbraní a než se stačil tábor zpamatovat utíkal sem pryč směrek k pustině.....utíkal sem jak o život a neohlížel se....během chvíle mě obklopili kulky a střeli...pálli po mě ti nejbližší ale ve tmě se nemohli trefit...kulky mi prolétli nad hlavou a podél těla...střeli se zabodávali do skal a kamenů a já šplhal na výstupek.
Nahoře sem ulehl a podíval se k táboru...orkové už nestříleli ale prohledávali dál tábor....jakoby si mysleli,že nás bylo víc.A pak se ozvala rána a já se stal svědkem obrovského výbuchu,výbuchu,který mě zachránil.....obří sloupec ohně a dýmu se vzedmul a obklopil celý tábor....a následoval další oblak dýmu a pak další a další....orkové panikařili a křičeli ale já neměl čas je sledovat a odvrátil sem zrak...odvrátil sem se od těch bestií ikdyž sem si chtěl vychutnat jejich porážku....unaveně sem vyrazil zpátky...slyšel sem stále ty hnusné výkřiky a vzduch byl nasát dýmem a kouřem....byl jsem šťasten...uspěl sem a nic se mi nestalo....tomu se říká štěstí..pomyslel sem si...já Gabriel z roty Blood Ravens sem uspěl....a vykročil sem zpátky domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Redaktor Redaktor | 23. dubna 2008 v 17:15 | Reagovat

No ,tak příběh je dobrý. Myslím ,že ses trochu podcenil. Ale pořád ten pravopis ,ikdyž  teď jsem tam našel pouze 2 chyby ,které jsem si aspoň zapamatoval.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama