Fantasie začíná!

Válka klanů:Kapitola třicátá třetí

20. srpna 2010 v 13:18 | Nojmik |  MP-Válka klanů
Tak a máme tu po delší době novou kapitolku :) nic moc nového se sice nestane ale myslím, že i tak je docela pohodová :) ale konec keců a šup do čtení :)

Kapitola třicátá třetí: Předstoupení před radou

Kráčel jsem spolu se svými společníky po kamenité, nablýskané hale, která byla po stranách osvětlena pochodněmi, které plápolali ohnivými jazyky. Byl to jediná zdroj světla - jediné, co nás chránilo, před nekončící tmou, která vedla do nekonečně dlouhé chodby.
John nadále nesl Ilen v náručí a spolu s ostatními vlkodlaky, kteří se stále drželi ve své vlčí podobě, pokračoval chodbou do neznáma. Danny vedle mě kulhal a krvavé šrámy mu pomalu schnuly. Tvářil se rozzuřeně ale s určitým výrazem ostýchavosti. Ale jelikož byl ve své lidské podobě, domyslel jsem si, že už nejsme v nebezpečí a že můžeme neznámým věřit. Teda … aspoň jsem v to doufal.
Sue kráčela po levé straně svého bratra a rozhlížela se kolem dokola. Nevím jak, ale měl jsem pocit, že se necítí zrovna ve své kůži. Ale přece … už tady byla …sama to říkala. Nebo je ten pocit strachu v něčem jiným? Na tuhle otázku jsem si zatím nemohl odpovědět …


Asi po minutě jsem si všimnul, že se dva zadní vlkodlaci odpojili od našeho průvodu a zmizeli v temnotě. John mezitím dorazil ze svou ženou k velkým, mosazným dveřím a zastavil se. Vlkodlaci kolem něj ho napodobili a pak ten největší, šedivý zčistajasna zavrčel a stoupnul si na zadní. A v tu chvíli jsem zbystřil. Konečně se ten neznámý ukázal ve své lidské podobě. Srst pomalu mizela, hlava se zakulacovala, tělo se zmenšovalo a svalstvo se vlnilo jako rozbouřená řeka. Trvalo to kratičký okamžik, dokonce bych si tipnul, že ještě kratší než jsem tehdy viděl u Johna. Nahý muž stál otočený zády k nám a já si chtě nechtě všimnul, že má velmi vypracované nohy a záda, která hyzdila nespočet
malých jizev. Ať byl tenhle muž kdokoliv, měl za sebou spoustu bitev. To jsem věděl s naprostou jistotou.
Neznámému zřejmě nevadilo, že je úplně nahý a otočil se hlavou k nám. A já si tak mohl prohlédnout poprvé jeho obličej. A byl jsem překvapen … očekával jsem, že uvidím obličej plný arogance, nenávisti, zla a přetvářky. Jenže místo toho jsem spatřil tvář natolik klidnou a přátelskou až jsem tomu nechtěl věřit. Muž měl malé strniště na bradě a podlouhlou jizvu u levého obočí. Měl tmavé, kratší vlasy, které ho dělali mladším než se na první pohled zdál. Oči mu zářili životem a já byl naprosto udivený tím, že je tak odlišný od své vlčí stránky.
Najednou otevřel ústa ale místo toho aby něco řekl, se jen ušklíbnul a znovu se otočil ke dveřím.
Pak třikrát zabouchal pěstí do menší kamenné destičky, která byla uprostřed dveří a kousek si odstoupil. Danny přešlapoval na místě a díval se neustále před sebe. Jeho sestra upřela pohled na zadní chodbu, kterou jsme přišli a já byl tiše rád, že nehledí na svalnaté tělo, neznámého muže. Jo, musel jsem si to přiznat … žárlil jsem.

Nastalo hrobové ticho, které prolomil zvuk něčích šouravých kroků. Rozpoznal jsem, že se někdo přiblížil ke dveřím z druhé strany. Kamenná destička najednou zmizela a místo ní jsem viděl něčí obličej. Rázný muž kolem padesátky s neoholenou tváří se na nás díval svýma temnýma očima a po chvilce mlčení promluvil.
"Už jste se vrátili?" zeptal se neskrývaně překvapeně a vzápětí pokývl hlavou, když spatřil Johna.
"Dneska se nemůžu divit už ničemu …" vydechnul jakoby jen pro sebe a zmizel mi z očí. Destička se vrátila na své místo a šramotný zvuk pomalu otevíral dveře, které skřípavě vrčela stářím. Neznámý a zcela nahý muž spolu s vlkodlaky vykročil vpřed a zmizel v záhybu stěny. Nevěděl jsem kam zmizel ale John se vydal s Ilen dál, po cestě, která se nám otevřela.
Danny najednou klopýtnul a já ho jen tak, tak stihnul podepřít. Cítil jsem jeho sípavý dech a pochopil, že to jeho hrdinství přehání.
"Danny…" chtěl jsem začít ale on mě odbyl svým krutým pohledem, ze kterého mi bylo jasné, že si nedá říct.
"To zvládnu … potřebuju, jen trochu pomoc." Zašeptal a během chvilky se po jeho druhé straně objevila Sue. Oba jsme ho podepřeli, každý z jedné strany a následovali Johna, dál do tajemného sídla vlkodlaků …

Ušli jsme asi pět minut cesty a prošli obřím sálem, který byl snad temnější, než předchozí chodby když se k nám znovu vrátil ten neznámý a tajemný muž. Už na sobě měl oblečení - prosté ale přesto pěkné. Ono to bylo vlastně jedno, důležité bylo to, že už nebyl nahý a že si jej už nemohla Sue prohlížet. To byla jediná myšlenka na kterou jsem přišel …
"Doufám, že jsem vám nechyběl" usmál se pobaveně ale když mu nikdo neodpověděl, jen se zachmuřil a pokračoval s námy chodbou do leva.

Musel jsem si přiznat, že jsem nic podobného nikdy neviděl. Jelikož bylo celé sídlo vlkodlaků vybudované uprostřed skal, nebylo tu moc světla, jen ty pochodně mi dodávali trošku pocitu bezpečí. Kamenné stěny byly někdy obloženy tmavým ocelovým plátem a mnohdy jsem viděl na stěně něco na způsob safíru a smaragdu.Překvapivě jsem zjistil, že mi ani není zima, nevím jakým způsobem to bylo docíleno ale cítil jsem se úplně stejně jako bych byl v našem domě. Co mě ovšem děsilo bylo několik chodeb, které dělali z tohohle sídla nekončící bludiště. Kdybych tu byl někdy sám - ztratil bych se. To jsem věděl už teď … a zkoušet to, by se mi vážně nechtělo.
Byl jsem uchvácen celým způsobem vytesaného sídla. Každá chodba, každá menší hala, každý kousek téhle jeskyně měl něco do sebe a vyjadřoval styl žití v jakém vlkodlaci žijí. Cítil jsem z tohohle místa život, život, který jsem toužil poznat blíže …

A pak se mé vzrušení ještě zvětšilo a já spatřil místo tak velké a honosné, že jsem nedokázal ani dýchat. V porovnání se vším co jsem kdy předtím viděl jsem uznale pokývl hlavou a nechal se kochat obřím sálem, který neměl konce. Strop byl posetý krápníky, které hrůzostrašně ukazovali své ostré bodce a mezi nimi bylo několik menších křišťálových lustrů, které ozařovali celou plochu. Pochodně plápolali po stranách jako v každé předchozí chodbě ale v mnohem větším měřítku a větším počtu. Teplo mi sálalo až do morku kostí…

Všude kolem bylo plno lidé - vlkodlaků, kteří procházeli kolem … bylo to obří! Měl jsem pocit, že jsem vstoupil do města, které se pyšní krásou a stavební dokonalostí. Po celé šířce se vinul krvavě rudý koberec a kolem něj stálo několik sousoší. Některé sochy byli lidské, některé vlkodlačí ale jen jedna jediná všechny převyšovala. Stála až na samotném konci rudého koberce a kolem ní se tvořila skupinka lidí. Zobrazovala toho nejděsivějšího vlkodlaka co jsem kdy v životě viděl. Byl obrovský, příšerný a přesto svým způsobem překrásný svou divokostí. Byl v útočící poloze a i z dálky jsem rozpoznal jak sochař precizně vytesal ostré tesáky. Celý komplex tvořilo několik uliček a chodeb, které asi vedli hlouběji do jeskyně. Uvažoval sem nad tím, jak to tady může být obrovské když mě z myšlenek vytrhl Dannyho hlas …
"Jdeme Jamesi … makej"
Znovu jsem ho podepřel a vydal se spolu se zbytkem dál, přímou cestou po koberci do neznáma …

Jakmile jsme ztratili obří sál za sebou, vlkodlaci kromě toho jediného zmizeli a my dál pokračovali úzkou chodbou kupředu …
Trvalo to jen chviličku a dorazili jsme k dalším dveřím. Byli menší ale vypadali daleko vznešeněji a mě bylo jasné, kde se právě nacházíme …
Neznámý se k nám otočil a pousmál se.V jeho očích jsem postřehl jistý pocit uspokojení, možná až radosti ale nebyl jsem si tím naprosto jistý. Muž nicméně civěl na Johna a pak se zahleděl na mě. Pravou rukou zaklepal na dveře a jiskra štěstí mu vyrazila do úšklebku.
"Už vás očekávají …"



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 20. srpna 2010 v 16:03 | Reagovat

Nojmik znovu zasahuje ;)

Majestání, precizní, skvěle vykreslené. Začínají mi docházet superlativy, a to je špatné.
Pokračuj dál v tom co děláš a hlavně jak to děláš. :)

2 Missi Missi | E-mail | Web | 24. srpna 2010 v 21:09 | Reagovat

prosím hlásni za Kristen Stewart na blogu: http://lorablogis.blog.cz/1008/je-tu-prvni-kolo-sonc prosím je to pre mna dôležité prosíím

3 Kyle tvé Sbéčko Kyle tvé Sbéčko | Web | 27. září 2010 v 15:20 | Reagovat

Po mega dlouhé době jsem si konečně našel čas na dohnání restů, co se týče alespoň Války klanů. Hned po prvních řádcích mě lapla atmosféra téhle povídky. Vlkodlačí sídlo je nasáté děsivou a přesto úžasnou atmosférou. Krápníky na stropu, lustry a červený koberec. To mě dostalo!

Snad ti tento koment přidá živou vodu a ty se rozhodneš v psaní téhle parádní povídky pokračovat. Nemluvím jenom za sebe!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama