Fantasie začíná!

Naruto - Jmenuji se Umino Iruka!

6. října 2010 v 19:47 | Nojmik |  MP-Naruto
DŮLEŽITÉ:Tak jo lidičky ... přináším jeden krátký one-shot zase na Naruta a zítra můžete očekávat mé vyjádření k mému blogu. Zítra vám oznámím jestli končím nebo ne ... ale už teď vám děkuji za přízeň a za tolik podpory ... vůbec jsem to nečekal :)

A k téhle krátké povídce - jedná se o FF na mou oblíbenou postavu z anime Naruto, no a jak mnozí možná budete vědět, řádně jsem Iruku pozměnil, ovšem pokud si dočtete povídku do konce, tak se snad pousmějete nad finální pointou :) Na Konoze zatím pěli chválou,tak jsem zvědav na vás :)

Jmenuji se Umino Iruka!

Pochmurný, temný les plný skrytého nebezpečí, které se skrývalo za každičkým keříkem a kmenem stromu. Vítr foukal lehce, ale mrazivě. Bylo naprosté ticho … vyčkávající, hrozivé a stupňující. Slunce skrz temné listy stromů neprosvítilo jediný kousek okolí. Tma byla tajemná, ale přesto jistým způsobem nádherná. Byla jako stvořená pro tenhle den…
Do vzduchu se vzneslo hejno šedivých ptáků. Pleskot křídel byla jediná hudba, která v tu chvíli hrála v mém srdci. Pěvně jsem zatnul pěsti a běžel jak nejrychleji jsem dokázal… Necítil jsem strach…
Cítil jsem neovladatelný pocit nedočkavosti…
Touhu jít do boje…
A zvítězit…


Jen několik málo zvířátek se odhodlalo pohnout. Kolem nich někdo bleskurychle prosvištěl a hned zmizel. A pak další…a další…a další…
Cvrlikání ptáků náhle přehlušil zvuk skřípajících zbraní a hrozivý, husí kůži nahánějící výkřik. Už to začalo…
V ten okamžik jsem měl jedinou myšlenku. Bojovat!

Zrychlil jsem své tempo a přeskočil pařez, který mi bránil v cestě. Proběhl jsem několik keříků, které mi na tváři udělaly jemné škrábance. Nevnímal jsem je…
Rukou jsem setřel z otevřených ranek krev a neustále běžel kupředu za svým cílem. Odhadoval jsem, že budu brzy na místě. Stále jsem pevně držel zaťatou pěst a připravoval se k útoku.
Už nebylo ticho… zvuk, který se mi zařezával do hlavy byl křik bojovníků, kteří se snažili zvítězit ve svém boji. Vydržte… procedil jsem skrz zaťaté zuby a sáhl po své zbrani.

Přede mnou se rozevřelo malé prostranství a jemné světélkující proužky slunce ozářily vysoký, stabilně upevněný kus kamene, na který jsem měl v plánu vyskočit. Bez rozmýšlení jsem tak udělal a stanul v záři jediného světla v okolí. Odhodlaně a pevně jsem stál na vyvýšené pozici a konečně pohlédl dolů na mýtinu, kde všichni bojovali. V ruce jsem již svíral kunai a menší katanu, která mi už tolikrát zachránila život…

"Dost!" Vykřikl jsem z plna hrdla a očekával jejich pozornost. Skupinky, které mezi sebou bojovali se zastavily a překvapivě mi věnovaly pohledy. Rozpoznal jsem úsměvy na tvářích mích spolubojovníků. Viděl jsem svého přítele z dětství. Spatřil jsem svou tajnou lásku. Dokonce tu bojoval i můj věčný rival. Byli tu všichni…a všichni také hned věděli, že boj brzy skončí. Neboť jsem dorazil…
"Já jsem váš nepřítel!" Zařval jsem jak nejvíc jsem dokázal a než se stačili všichni vzpamatovat, tak jsem seskočil dolů na mýtinu.

Vzduchem prosvištěla katana a jediným rozmachem srazila nepřítele k zemi. Prohodil jsem letmý úsměv na svého dalšího nepřítele a než vůbec mohl zjistit co plánuji tak zmizel v krvavém závoji, kterým jsem mu prosekl trup těla. Společníci náhle vybuchli radostí a jediné co dělali bylo, že hleděli plní obdivu na svého zachránce.

Ninjové si uvědomili, že pro ně jsem největší hrozbou a tak se vrhli na mě. Pomalu mě začali obcházet z každé strany jeden, až vytvořili jeden obrovský kruh plný zlosti. Ale to jsem předpokládal, neboť se tahle situace neopakovala poprvé…
Protočil jsem katanu mezi prsty a přehodil si ji do druhé ruky. Pravačkou jsem vymrštil kunai na nejbližšího nepřítele a dlaní vytvořil jutsu, které neměli ani šanci spatřit…teď jsem měl jen chviličku na svůj plán k odražení nepřátel.
Všechno bylo jako ve zpomaleném filmu…viděl jsem kolem sebe třicítku ninjů. Vnitřní kruh tvořila patnáctka těch lepších.
Teď už jen čtrnáctka, neboť muž s mým kunaiem se řítil pomalu k zemi.

Každý měl svou zbraň a jen dva jediní měli stejný meč. Všichni se pomalu, ale jistě blížili směrem ke mně a v očích jim hrál hněv a krvežíznivost. Byli si jistí, že nemám šanci. Jenže já měl jutsu, kterým jsem se z tohohle pekla snadno prosekal…

S katanou v ruce jsem bleskem udeřil blížícího se ninju a lehkým úhybem se dostal k dalšímu. Chudák…nestačil ani pozvednout zbraň a má čepel mu proťala krční tepnu. Ale jeho krev jsem už nespatřil, neboť jsem rychlím skokem proseknul dalšímu levou ruku a tím mu znemožnil jeho útok obřím kyjem. Sklonil jsem se a připíchnul menší dýky s lístečkem k zemi. Ohnal jsem se kolem své osy a dalšímu lehce uťal několik prstů i s jeho zbraní. Přeskočil jsem na druhou stranu a připíchnul druhou dýku k zemi. Rozhlédl jsem se kolem sebe.
Nikdo nebyl v mé blízkosti a já tak viděl ještě pořád padajícího ninju s kunaiem v hrudi.

Byla to už jen otázka času…
Zpomaleně jsem se vyhnul máchnutí jedné kosy a udeřil nepřítele loktem, ještě než jsem se rozběhl kupředu, zneškodnil jsem dalšího máchnutím čepele. Sklouznul jsem po straně, vyhnul se čepeli a sekl dalšího protivníka do břicha. Znovu jsem klesnul k zemi a přibodnul další dýku k zemi.
Měl jsem spoustu času, ale nehodlal jsem riskovat. Muž, na kterém mé jutsu tolik záviselo už skoro zpomaleně dopadl, ale já byl už u něj a rychlím, pro ostatní nepostřehnutelným pohybem mu vyrval kunai z těla.
V tu jedinou chvíli jsem vyskočil jediným skokem do vzduchu a usadil se na stejném kamenu, jako jsem se prvně ukázal. A pak se všechno vrátilo zpět a nepřátelé se udiveně zastavili na místě…sedm jejich spolubojovníků leželo na zemi a nejevilo známky života…a oni nedokázali pochopit, jak se to stalo. Jen se na mě vyděšeně podívali a jeden z nich se koktavě zeptal:
"K-Kdo ty vlastně jsi?" Dostal ze sebe otázku a pozvednul meč k útoku. Zbylých dvacet dva nepřátel ho napodobilo a výhružně zakroužilo zbraněmi nad hlavou.

Nestačilo jim to
musím to udělat.
Cítil jsem, jak mě ozařuje sluneční paprsek a jeho teplo mě hřálo u srdce. Co mě ale hřálo víc bylo to, že spolubojovníci žasli nad mými schopnostmi…
Pozvedl jsem zakrvácený kunai a než se ke mně dokázala skupinka protivníků dostat, mrštil jsem jej do středu mého vytvořeného kruhu. Jen někteří pochopili, co se stane a vyděšeně vykřikli.
Lístky pomalu dohořely a mnou vytvořený kruh plný nepřátel v neskutečně velké explozi vybouchnul! Sloupec plamenů vyšlehnul ke korunám stromů a všechno se zahalilo do tmavého dýmu.
Byla tu tma a temnota, ale oheň plně ozářil mou tvář a já se cítil jako pravý hrdina…
"Kdo vlastně jsem?" Zašeptal jsem do žáru plamenů…

Jmenuji se Umino Iruka ...


Blonďatý chlapec s úsměvem na tváři hltal každičké slovo a hleděl na svého mistra. Byl zapálený do svého příběhu a to se mladému ninjovi hrozně líbilo. A bylo mu úplně jedno, že ty příběhy nebyli někdy pravdivé…stačilo, že je měl rád…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 6. října 2010 v 20:41 | Reagovat

Néééééééé, nekonči!  :´(

Super povídky jako tahle by mi chyběly a nejen ty co mi přibližují Naruta :)
Králowství Answer je skutečně skvělé, Válka klanů, o té ani nemluvím.
Škoda že toho Naruta neznám, nemůžu bádat jak moc a co konkrétně jsi změnil, ale i tak jem povídku přečetla jedním dechem  :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama