Fantasie začíná!

Království Answer kapitola dvacátá devátá

7. listopadu 2010 v 17:37 | Nojmik |  MP-Království Answer
Tak a je to tady :) Určitě jste si mysleli, že jsem se na to vykašlal  :D Po dlouhé době je tu nová kapitolka a zároveň i kapitolka poslední! Touhle částí se uzavře příběh první části, kterou jsem sepisoval snad přes 3 roky :D ( Taky to jde poznat, v těch prvních kapitolách :D ) Nicméně ... co říct? Doufám, že se vám bude zakončení líbit, že nebudete příliš zklamaní a naštvaní z otevřenějšího konce :D A zároveň tak trošku doufám, že si vyžádáte pokračování, které se mi rýsuje v palici už delší dobu.
Jenže pokud by opravdu mělo být, tak si na něj dlouuuho počkáte ... plánuji totiž celý Answer překopat, což znamená poupravit jak v hrubkách tak v přímé řeči a někdy i budu přidávat věty, či naopak mazat. Změn se budou týkat spíše prvních 15 kapitol a nepůjde o nějaké závratné změny v příběhu. Kdy to však dodělám je ve hvězdách, neboť sem hrozně línej a taky se musím soustředit na psaní Války klanů, zároveň si také píšu další povídku a jednu scifi mám v hlavě ... je toho opravdu hodně, takže doufám, že budete mít pevné nervy :) a vydržíte :)

DĚKUJI! neboť jste vydrželi nemožné :) finále je konečně tady ....


Kapitila 29 : Noční můra

Toren ani nevěděl kolik uběhlo minut či hodin od doby, co se opíral o strom a přečkával svou bolest. Noha sice už tolik nepálila ale za to s ní skoro nemohl hýbat a bok, kde mu jedno z těch zvířat protrhlo kůži ohavně štípal. Toren se bál, že by v ráně mohl být jed, přeci jen se ocitá v Rhénské džungli a tady je opravdu možné cokoliv, ale doufal, že tomu tak není a štiplavá, nesnesitelná bolest vznikala z obyčejného zánětu. Doufal a věřil zároveň ...

Ani nevěděl, jestli se schyluje k noci, neboť přes husté listí, které tkvělo v korunách stromů nebylo po slunci ani náznaku už od doby, co do džungle vkročil. Odhadoval ale, že bude pozdější odpoledne a pokud chce přežít dnešní noc, bude lepší když zůstane na místě, kde právě byl. A to mu nedělalo velký problém ...

Utrhnul si kus rukávu ze své špinavé košile a snažil se tím nejčistším místem obvázat zraněnou nohu. Pak si ji podepřel druhou rukou a posunul ji blíž k sobě aby nedostal křeč z neprokrvování. Svůj luk nechal ležet vedle sebe a poslední tři šípy, co mu zbývaly zabodnul do kmene nad jeho hlavou. Podepřel si hlavu a zadíval se vrcholků stromů. Přes jednu malou škvíru zahlédnul nebe, které pomalu tmavlo a potvrdilo tak jeho domněnku, že se blíží noc. Hlasitě si oddechnul a zavřel oči ...

Litoval celého dnešního dne a hluboce se proklínal za to, že byl tak nepozorný a málo pečlivý. Měl si uvědomit, že vstupuje do míst, kde lidé umírají ... měl si uvědomit, že nemá šanci, pokud nebude opatrný ... ale on hlupák sem vtrhnul bez nějakého plánu a rozmyslu. Choval se jako dítě ... a kvůli sobě samému ztratil všechno co měl k přežití. Poslední zbytek jídla, vodu a dečku, kterou dostal od tety Nelgry. Mapa byla roztrhaná, stejně jako jeho batoh a jediné co měl, byl luk s jediným šípem ... jeho situace byla beznadějná.

Sám si to přiznal a sám si uvědomil, že vstoupil na místo, odkud se už nevrátí. Ať chtěl sebevíc, nedokáže vzdorovat něčemu tak tajemnému a nebezpečnému s e třemi šípy a z takovým zraněním. Bez chuti k životu, bez energie, beze zbraně ... bez ničeho ...

Po Rhénské džungli se roznášel pláč chlapce, který ztratil sám sebe ....

Po probuzení si Toren musel uvědomit dvě věci. První byla ta, že se mírně ochladilo a jemu byla zima. Ta druhá byla o něco horší, neboť se mu noha hnisavě proměnila na šedobílý kus plátku masa. Už na pohled to nevypadalo vůbec dobře a on sám netušil, jak to vyléčit.

Pokusil se aspoň postavit, což se mu hned na poprvé nepodařilo, ale po několika pokusech se přeci jen vydrápal na obě nohy a s námahou vytrhnul každý hrot šípu z kmene. Musel se dostat dolů ...

Trvalo mu to sice delší dobu ale když konečně stál na pevné půdě, usmál se a překvapivě energeticky se rozchodil. Zranění ho sice stahovalo k zemi ale dokázal dojít až k mrtvým tělům těch bestií a poté si k nim přidřepnul. Mrtvola byla druhým dnem mrtvá a podle puchu to bylo znát. Zdechlina byla z poloviny ožraná nějakým hmyzem a Toren tak mohl vidět i kousky masa z kostmi ... a pohled to byl opravdu nechutný.

Divit se nad tím, jak je zvíře zvláštní nemělo cenu. Toren už od prvního setkání pochopil, že v džungli žijí velmi tajemné potvory a nehodlal se s další takovou už nikdy setkat. Rozhodně ne, se stejně agresivní ...

Pomalu se přiblížil k třetí mrtvole když mu něco utkvělo na očích. Nebyl si tím jist a tak se okamžitě rozběhl k menšímu pařezu, kudy minulý den probíhal. Sklonil se a prsty přejel po materiálu. Nebylo pochyb ... ale nemohl svému malému štěstí ani uvěřit. Kousek od místa, kde bojoval našel svou dečku, kterou používal jako přikrývku v horách. Milovaný dárek od tety byl sice trošku rozdrásaný ale né natolik aby se nedala nadále využívat. Jedno z těch zvířat ji muselo celou cestu držet v zubech nebo mu uvízla v drápech na nohách a tady mu vypadla ...

Ani nevěděl proč má takovou radost z obyčejné dečky ale přitisknul ji k sobě a šklebil se od ucha k uchu. Jedno maličké, bezvýznamné štěstí v obrovské nádrži zoufalství ... a přesto mu stačilo.

Vracel se pomalým krokem zpět ke skalce, kde na něj smečka zaútočila, kdyby našel něco, co by mu mohlo pomoci v cestě ale v hloubi duše cítil, že se vrací zbytečně. A měl pravdu ... mapa byla roztrhaná na kousky a ani kdyby ji složil, stejně chybělo několik cárů ke spojení ... čutoru ani nenašel a z batohu našel jen jednu zpřezku ... po jídle ani stopy. Opřel se vyčerpaně o skalku a dýchal čerstvý vzduch do plic, který byl o něco chladnější než před chvílí ...

Zadíval se směrem, odkud vyšla z křovisek smečka těch bestií a povšimnul si, že mezi stromy vidí, menší, ušlapanou cestičku tvořenou kapradím po stranách ...

Nelíbilo se mu to, ale vydal se tím směrem ...

Čím víc šel, tím víc mu připadalo, že jde do samotného srdce těchto končin. Džungle se víc a víc stahovala a stromy byli blíž u sebe než předtím. Křoviska dosahovala neskonalých výšin a dopolední sluneční paprsky prosvítali jen maličkými škvírkami, které se tvořili v korunách stromů. Torenovi pomalu ale jistě docházela energie a síla potřebná k chůzi. Dech se mu zrychloval a každičký pohyb mu připadal náročnější a bolestnější ... potil se ale necítil teplo. Síla ho pomalu opouštěla a on věděl, že se musí zastavit. Vybral si tak menší kámen, který byl vsazen mezi dvojicí bambusových stromů a úlevou padl na záda. Cítil jak ho noha ničí a spaluje ale snažil se nevnímat tu otupnou bolest z každičkého kroku, co udělal. Nechtěl se vzdávat ... ne teď ...

Možná kdyby na tomhle místě nezastavil, šel by dál severně do hustější části džungle ale díky tomu, že na chvíli odpočíval a že se kolem něj udělalo naprosté ticho, uslyšel zvláštní zvuky ... zvuky, které ho hřáli u srdce ...

Jakoby se mu do těla vrátila všechna síla a on pozapomněl na své bolesti ... vytrhnul se do chůze a pomalu s rozběhem našlapoval co nejrychleji mu zraněná noha dovolovala do pravé části bambusových stromků. A čím víc se blížil, tím víc mu docházelo, že se nemýlil .... ušel asi dalších deset metrů a rozrazil několik bambusových tyčí, když se mu naskytnul překrásný pohled ... náhle se mu do žil vlila nová krev a srdce se rozbušilo novým, žijícím pocitem ... hleděl na místo s obdivným výrazem.

"Voda!" mumlal jediné slovo, které jej zachránilo od naprostého šílenství ....

O několik minut později si vychutnával doušky čisté vody z pramene, který stékal po skalnaté stěně porostlé liánami. Nacházel se v menším údolíčku, kde všude kolem rostl mechový povlak a bambusové stromky se schovávali za většími, plně prolezlými liánami, které byli obdivuhodně dlouhé a pevné. Skalnatá stěna se schovávala za jedním stromem a pramen vycházel z jedné praskliny v horním převisu skalky. Torena však zajímala jen a jen voda, které se nemohl nabažit. Upíjel dlouze a vychutnával si každé polknutí jakoby to mělo být jeho poslední. Chutnala výborně a měl pocit, že je zachráněn. Alespoň neumře žízní …

V údolíčku strávil asi hodinku odpočinkem a mezitím si opláchnul jak obličej, tak ruce a zranění, které se ošklivě hojila. Alespoň si vyčistil rány a díky tomu se cítil o něco lépe. Ustavičné štípání odeznívalo a to byla největší úleva … Když si čistil ránu na noze, měl pocit, že ho něco tlačí u boku stehna. Zalovil v kapse a během chvilky vytáhnul rudý kámen, který i přes všechno dobrodružství co zažil, svítil jasně zářivě. Toren si kámen chvíli potěžkal v ruce jako obyčejnou hroudu hlíny a zasmutněle se zasnil. Bojím se, že ti nenajdu pána …pomyslel si a sám se v duchu usmál nad tím, jak přemýšlí. Kámen ho hřál trošku víc než obvykle ale nevěnoval tomu pozornost a znovu jej strčil do kapsy, kde měl své místo. Bylo zvláštní, že během své cesty přišel o spoustu věcí ale právě tenhle kámen měl pořád u sebe … náhoda? To netušil…

Mohl by takhle odpočívat celé dny ale jeho žaludek mu jasně dával najevo, že by se měl podívat po nějakém jídle. A Toren věděl, že to bude nebezpečné …Popadl svůj luk s třemi šípy a postavil se na nohy. Zranění sice bylo o něco snesitelnější ale stále pořádně nemohl na pochroumanou část jistě došlápnout a to mu dělalo starosti. Kdyby musel znovu utíkat, je bez šance …

Prošel bambusovou částí a neustále se zaposlouchával do zvuků džungle. Neslyšel však nic zvláštního a pokračoval směle dál. Nebylo to zrovna jednoduché, cesta nikde nebyla a on si musel náhodně vybírat jakým směrem se vydá. Snažil se však stále držet severně a málokdy odbočil ze své stopy. Kráčel pomalu, nespíchal a rozhlížel se kolem. Všude bylo spoustu podivných věcí ale nemohl se zastavovat a při každé prazvláštní kytce nechat oči. Musel jít dál a hledat něco, co by se dalo jíst. Toulec měl připravený k obraně a ruce mu cukali nedočkavostí. Žízeň sice uhasil ale zbytek sil mu pomalu ubýval z prázdného žaludku. Doufal, že brzy najde potravu …

Rozvinul oranžově zbarvené kapradí a přemýšlel kolik uplynulo času od doby, co vyšel ze svého nově nalezeného údolí. Odhadoval dvě hodiny ale možné bylo, že šel ještě déle. Únava ho pomalu stravovala a Toren si uvědomoval, že pokud nenajde dnešní noc nic k snědku, jen stěží překoná další noc. Jeho zoufalství a beznaděj se znovu vynořila na povrch …

Během jednoho úseku z křovisky zahlédnul nějaký pohyb. Pták nebo něco co tomu bylo podobné však během vteřiny zmizel ve vzduchu a Toren jen sklesle oddechl … neměl ani šanci namířit a kromě toho, pochyboval, že by ho vůbec dokázal trefit. Kámen ho u nohy hřál a Toren měl pocit, že se teplotu stále zvyšuje … chtěl mu snad něco naznačit? Vůbec však netušil co a tak si toho nevšímal a dál pokračoval ve svém hledání.

Pomalu klesnul k zemi a popadl se bok. Znovu ho silně zapálel bolestí a udělalo se mu nevolno. Mělo to co dočinění jistě i s tím, že delší dobu byl o hladu. Sesunul se vedle jednoho stromu a odložil luk s toulcem vedle sebe. Kámen ho hřál ale to mu nepomáhalo … blížila se noc a on byl neznámo kde, uprostřed nebezpečné džungle bez ochrany, bez jídla a naprosto sám. V tuhle chvíli trošku litoval toho, že nezůstal v údolíčku z vodou. Aspoň by se u skalky schoval a mohl pít, co mu hrdlo ráčilo. Jenže to on neudělal a místo toho se vydal do neznáma a naivně doufal, že něco objeví … znovu se za sebe hluboce styděl.

Chtěl zavřít oči a všechno nechat odejít když něco uslyšel. Podobně jako tomu bylo tehdy s tím potůčkem, i teď slyšel zvuk, silně připomínající něco tekutého. Něco bublajícího … Okamžitě vstal, přehodil přes sebe luk a popadl toulec. Kulhavě se nechal unášet směrem odkud to podivné bublání přicházelo … v hlavě měl jen jedinou myšlenku na odpočinek, jídlo a vodu.

Rozvinul několik šlahounů, prolezl mezi kupou stromků a uvědomil si, že nad ním bdí hvězdy. Jak správně odhadoval, byla noc a to velmi hluboká a temná. Stromy na tomhle místě nedosahovali takových výšin a on si tak mohl prohlédnout tmavé nebe, poseto několika hvězdami. Jeho pohled však udrželo jen chvilku neboť se hbitě rozhlédnul před sebe. Chvíli nemohl uvěřit svým očím, chvíli si myslel, že se mu to jen znovu zdá ale když udělal první krok směrem k místu, pochopil, že je to skutečnost … tuhle mýtinku znal.

Před jeho zrakem se rýsovala bahenní prohlubeň, ze které vycházelo to zvláštní bublání. Kolem dokola bylo několik stromů a celkově to vypadalo, že se v džungli díky téhle bažině vytvořil menší kruh, kde nic neroste. Nebe bylo průzračné a bahenní bubliny nechutně páchly. Toren zíral na tohle místo s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima.

Přesně jako v té noční můře …šrotovalo mu v hlavě a zmocňoval se ho strach, který nedokázal ovládat. Náhle se nemohl ani hýbat, nohy i ruce ho neposlouchali a on stál jako kamenná socha a nevěřícně zíral do bažiny, která ho v jeho myšlenkách utopila. Bažina, ze které nemohl spustit svůj zrak …

Něco však nehrálo … jeho přátelé … Danrin a Rewa … se netopili, tentokrát nepotřebovali jeho záchranu … tentokrát tu nebyli stejně tak jako ty varovné hlasy. To se lišilo … stejně tak jako mohutná bahenní nestvůra, která ho utopila …


Toren to nechápal, nevěděl proč se před jeho očima objevil tenhle výjev z jeho noční můry ale co věděl bylo to, že něco … něco zvláštního, ho nutilo aby šel dál a vlezl do bahenní pasti. On sám nechtěl … netušil proč to tak cítí a sám se divil, když udělal krok směrem kupředu … a další … a další … každý jeho krok nevycházel z jeho hlavy … něco jiného, silnějšího ho ovládalo a táhla směrem do bahenní prohlubně … a on nevydal ani hlásku …

Chtěl se bránit, chtěl křičet ale nic z toho mu nešlo. Pomalu se sunul kupředu a vyděšeně zíral na místo, odkud se doopravdy nevrátí zpět. Pokusil se o obranu, snažil se zapřít ale jediné co se zmohl byl chabý odpor, díky kterému spadnul na všechny čtyři. Dečka, kterou držel pevně v ruce mu vypadla a zůstala ležet kousek od bahenní prohlubně ... v bezpečí na zemi. Ruce mu zapadli do okraje bahna a Toren vyděšeně vykřiknul. Stejně jako v tom snu …

Snažil se dostat pryč ale ruce měl jako z kamene a neposlouchali ho. Pomalu se nořili hlouběji a stahovali ho sebou. Jakoby se z bahna vytvořila menší vlákénka a pomalu jej oblizovala a stáčela kolem jeho těla. Nořil se dál a hlouběji a netušil, jak by se dokázal zachránit …
V hlavě měl zmatek a nedokázal ani na nic myslet, jen na vlastní nevyhnutelnou smrt. Cítil jak mu bahno prosakuje oblečením a cítil jak mu leze do kapes. Cítil dokonce jak ho hřeje stále jeho kámen a jak byl už i nohama v pasti.
I přesto, že neměl sílu odporovat, se pokusil silnější pravačkou uchopit kámen z kapes. Propadal se do temnoty a chladu a jediné na co myslel bylo to, že neuspěl … po tom všem … nedokázal naplnit proroctví …. Po tom všem co pro něj udělali přátelé a kolik lidí bylo zraněno … se nedokázal vypořádat z obyčejnou bahenní pastí …

Propadal se hlouběji a hlouběji až dokud mu nevystupovala ven jen hlava … dokázal z posledním zbytkem svých sil vytáhnout i druhou ruku, kde svíral kámen, který ho pálil v dlani stejně silně, jako když jej poprvé držel v ruce. Bahenní vlákénka se stáčela kolem jeho prstů a snažila se mu kámen sebrat, jenže Toren bojoval do posledních zbytku svých sil … chtěl jej uchránit dokud jen bude moct … bahno mu natíkalo do uší, do nosu a on věděl, že se blíží jeho konec … jeho poslední okamžik a poslední minuta života. Nevěděl co si má myslet … nevěděl na koho má myslet. Když mu zbýval tak krátká čas … nemohl se rozhodnout. A v tu jedinou chvíli mu na mysli dopadla jediná myšlenka, kterou si přehrával v hlavě a která mu dávala smysl …

Tu noc kdy se mu o tomhle zdálo, tu noc kdy umírali i jeho přátelé … si něco uvědomil. Všechno to se mu zdálo z nějakého důvodu. Toren nechtěl nikoho vidět umírat, nechtěl aby se to stalo a proto se rozhodl, že půjde do Rhénské džungle sám. Dokázal zachránit své přátelé jen proto, že se mu o jejich konci zdálo. Díky tomu, že se rozhodl jít sám, díky jeho přesvědčení v téhle bažině umře jen on sám … kdyby se mu to nezdálo, kdyby se rozhodl jít nadále s nimi, umřeli by stejně jako on … všichni by umřeli. Ty hlasy mu radili jediné - zachraň své přátelé …. A to taky udělal …
S pocitem malého vítězství se Toren usmál. Pomalu už ani skrz bahno neviděl ale jeho poslední pohled patřil jasnému nebi, které se zdálo krásnější, než si kdy tenhle chlapec dokázal uvědomit.

Kámen v ruce jej pálil jako hořící plamen a Toren jej pomalu pouštěl … v hlavě měl obličeje své rodiny a svých přátel … dokonce měl pocit, že se na nebi něco mihlo ale to mu zřejmě do očí spadlo pouhé bahno … Toren zavřel oči a cítil jak se noří obličejem do hlubin bahenní smrti. Smrti, která jej odnese neznámo kam …

A pak se nad jeho hlavou oteplilo a něco hrozivě zařvalo … ta slova zněla jako prastaré kouzlo
" Neumírej dračí vládče! "
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 7. listopadu 2010 v 17:53 | Reagovat

Promin že už tě nenavštěvuji, žádná moje omluva nemůže být vhodná, ale jednoduše už to nedávám.

2 Amia Amia | Web | 8. listopadu 2010 v 17:03 | Reagovat

Ách, tak fešný konec... Dej mi pár hodin, musím se přestat blaženě usmívat a pak ti možná napíšu i něco smysluplného
;)

3 Amia Amia | Web | 10. listopadu 2010 v 11:43 | Reagovat

Tak jo, přečetla jsem si to ještě jednou a jsem tu zas :)
Bohužel mě stále nenapadá nic úplně smysluplného, protože se mi to zkrátka líbí a líbí.

Torenovo putování znovy vyvolává otázku proč se sám kluk vydal do smrtelně nebezpečné džungle a i když jako čtenář vím že udělal blbost a došlo mu to, i když pozdě, stejně je mi ho strašně líto. Což je znak dobře chycené postavy, není mi lhostejný jeho osud ;)
Jak se motá přesně vyvolává takovou tu otupělost, kdy myslím jen na Torenovo zranění, skoro kolem sebe vidím tu neprostupnou džungli (už jsem říkala že se mi ohromně líbí tvé popisy okolí?) a i když doufám že se ,,něco" stane, jsem jakoby otupělá, jak už jsem podotkla. A najednou BUM, máme tu bažinu, navíc tu z noční můry, a já rázem lituji že se opravdu ,,něco" děje ;)
Závěr už nemá cenu komentovat, ten je prostě ,,mlask"  ;D

Snad jsem tě neunudila předlouhým komentářem a hezky pilně piš :)

4 naru uzumaki uchiha naru uzumaki uchiha | Web | 10. listopadu 2010 v 19:05 | Reagovat

best best go go toren-san! tvoje poviedky milujem!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama