Fantasie začíná!

Válka klanů: Kapitola třicátá čtvrtá

24. prosince 2010 v 23:43 | Nojmik |  MP-Válka klanů
Ou, tak teď jsem se díval, páni ... pomalu čtvrt roku jsem nepřidal kapitolku VK !! Velká omluva patří především vám ... opravdu mě to hrozně mrzí ... ale aspoň jsem dokončil Království Answer :D což je aspoň trochu pozitivní zpráva ... no, nicméně ... bez dalších řečí si užijte první Vánoční mini dárek a to novou kapitolku ve které James a jeho přátelé konečně předstoupí před radu vlkodlaků ... budou se dít věci :D

jo a mimochodem :D Šťastné a Veselé :) přeji všem!

Kapitola třicátá čtvrtá: Věci nečekané

Jakmile se otevřeli dveře, provál mi vlasy jemný, studený vánek a zalilo mě jemné světlo vycházející z dáli. Tiše jsem polknul a cítil jsem jak se Danny letmo zatřásl ... upřímně, ani jsem se mu nedivil. Být na jeho místě, bál bych se taky. Přeci jen, když musel se svou rodinou odejít kvůli tomu, že zklamal celou radu svým tvrzením ... a nyní se vrací s novým kandidátem, neboli semnou. Jeho strach jsem mu nezáviděl, o to víc naplňoval i mě ...


Neznámý muž nás vedl asi čtyři metry dál do velké chodby, ze které vyházel jediný zdroj světla. Čím víc jsme se přibližovali tím víc jsem si všímal, že světlo vychází z nějakého vyvýšeného bodu. Chodba byla krátká ale uzoučká, čili jsme postupovali velmi pomalu. Pro Dannyho to bylo i výhodnější, rány ho tolik nebolely a lépe se mu dýchalo. John s Ilen byli kousek před námi a oba vypadali velmi unaveně ... Ilen stále tiše dýchala a její oči byli stále zavřené. Doufal jsem, že se z toho brzy dostane ... vlastně, doufal jsem, že se z toho všeho dostaneme všichni ....
Chodba se náhle rozprostřela do kruhového útvaru a já konečně spatřil sál, který už brzy rozhodnul o mém budoucím životě ... konečně jsem stál na místě, kde to skutečně, všechno začalo ...

Muž nás uvedl do přední části haly a pokynul dlaní abychom zůstali na místě. John se zastavil, ale Ilen nepouštěl z rukou a stále ji pevně až ochranitelsky svíral. V tu chvíli mě napadla bláhová myšlenka ... najdu si někdy takového člověka, kterého budu tolik milovat? Ožením se vůbec někdy? zažiji někdy pocit lásky? ... měl jsem podivný pocit, že můj život za poslední dny zažil tolik kotrmelců, že můj normální život nebude už nikdy natolik normální ... aby se tohle stalo.

Sue sebou najednou téměř nepozorovaně trhla a já pochopil proč. Na první pohled jsem si toho nevšimnul ale nyní jsem zíral do popředí, kde na skalních, ale precizně rovně vytesaných útvarech, které byli nad námi, ležela skupinka mohutných vlkodlaků. Tedy, aspoň polovina z nich byla ve své vlčí podobě. A nad nimi byli další. Celé vrchní obecenstvo byla tlupa těch největších chlápků, co jsem kdy viděl. Ti oproti ostatním seděli na mramorových, temných křeslech, ze kterých jsem měl husí kůži od pohledu. Vlastně, ze všech těch párů očí jsem měl chuť se co nejrychleji rozložit na pouhé kosti a nechat se jimi okusovat … a tohle byla sama o sobě dost šílená myšlenka.

Muž nám pokynul k malinké, kruhové části. Ta se nacházela přímo uprostřed komplexu a knížata tak na ni měla nejlepší výhled. Bylo mi jasné, že přesně na tohle místo chodí všichni, co si chtějí promluvit s vyššími. Když jsme se
všichni tiše přesunuli, měl jsem pocit, že stojím na odpalovací bombě, která mě během jediného slova vyhodí do povětří. V lepším případě jsem si připadal jako, že stojím uprostřed terče. Obě varianty mě děsily …

Knížata z nás nespustila oči a dokonce i tlupa vlkodlaků pod nimi nedělala nic jiného, než hledění na Johna s Dannym. To mi sice vyhovovalo víc než kdyby měli zírat na mě, ale o oba dva jsem se hrozně bál.
Pamatoval jsem si jak mi vykládali, že museli utéct. Danny zklamal radu a John se vzdal svého vysoce postaveného místa a Sue neměla vlčí krev. A teď, přeze všechno se sem vrátili … a to neměli jistotu, že měli ten správný důvod. Tedy mě …

"Přivedl jsem vám je … tak jak jste poručili …" promluvil stálé neznámý muž s přílišnou pokorou. Musím se přiznat, že mi to i přes absurditu situace přišlo vtipné … zrovna tenhle muž a má k někomu úctu … ten z nějž jde největší strach a autorita. Bylo to ironie ale brzy jsem poznal, že jsou daleko horší vlkodlaci než on … bohužel …
Vlkodlaci, kteří leželi na kamenných stupních se vztyčili na všechny čtyři a protáhli krk do výše. Zřejmě přikývli, zavrčeli a několik z nich zatoulala pohled nad jejich hlavy. Rada seskládaná z mužů nehnula ani brvou a ledově hleděli na Johna. Měl jsem pocit, že tu bude ještě hodně dusno … a osobně, vůbec jsem o to nestál.

"Dobře … " vydechnul jeden z vrchních knížat oblečen do tmavého, velmi elegantního saka, které rozhodně nebylo nejlevnější. Měl husté, tmavé vlasy propletené světlými pramínky a jeho pleť byla velmi opálená. Byl to muž středního věku, odhadoval jsem kolem třicítky a měl velmi hluboký, přesto příjemný hlas. Rozhodně příjemnější než jsem od něj očekával …
"Děkujeme ti …Same." pokývl levou paží a hlesl něco muži po své pravici. Takže Sam ... pomyslel jsem si ... konečně vím, jak se jmenuješ ... Same.
Knížata si mezi sebou něco špitala a Sam se pomalu uklonil. Ve dřepu pozvednul svou hlavu a prsty se dotknul svého ramene. Zřejmě šlo o vlkodlačí znamení odchodu, neboť sotva to udělal, tak vstal, otočil se a s jediným pohledem, ve kterém jsem znovu rozpoznával nepatrnou myšlenku strachu na Ilen, odešel ...musím se přiznat, že mě tímhle docela naštval ... myslel jsem, že s námi zůstane během celého jednání ale on zbaběle odešel ...

Pomalu mizel v daleké temnotě a jeho kroky pomalu ale jistě doznívaly ... až dokud nenastalo hrobové ticho. Měl jsem hrozně suché rty a cítil jsem jak mi bubnují žíly nedočkavostí ...
Pak se konečně jeden z knížat rozhodl prolomit ticho a odkašlal si.
Tenhle byl o hodně starší, dokonce jsem rozpoznával jeho vrásky po tváři a šedé, skoro až zakalené čočky v očích ... jeho hlas zněl majestátně a rozhléhal se přes celou délku skalního komplexu.
" Takže je to pravda. Šeptanda o tom, že Johnova rodina se vrátila tentokrát nebyla zcestná. A mě samotného překvapuje, že máš stále tu drzost se tu ukázat ... Johne!" vyslovil jízlivě ale ve tváři neměl nic jiného než ledový klid. Knížata po jeho straně se napřímila a zřejmě začala brát konečně naší přítomnost na vážno. Čekal jsem, že mu John něco řekne ale on mlčel a stále držel v náručí svou bledou ženu ...

" Slyšeli jsme, že na vás zaútočila menší skupinka těch pijáků ... odporně hnusné bestie!" vyslovil velmi odpudivě až jsem měl pocit, že ze sebe něco vyhodí ...
Také se k nám donesli zprávy, že tvůj syn ..." náhle celá rada upřela pohled na Dannyho, kterému se zůžili zorničky odporem a který se i přes svou chladnou tvář nepatrně klepal." údajně našel muže, kterého tak předlouze hledáme ..." dodal a svůj zrak tentokrát spočinul na mě. A byl to pohled víc než hrozný ... bylo to... představte si předmět, do kterého zíráte a nemůžete od něj odtrhnout oči ... přesně takhle jsem se cítil ...neskutečně prázdně.
Naštěstí se jeho pohled brzy odtrhnul a já tiše vydechnul. Nechtěl jsem být za blázna ale měl jsem pocit, že mi nějaké jeho speciální schopnost lezla do hlavy. Už myšlenka sama o sobě byla děsivá ... a přesvědčovat se o pravdě jsem momentálně vůbec nechtěl ...

John pokývl hlavou a konečně promluvil ... " Ano, všechno co jste slyšeli byla pravda ... úplně všechno ale pokud si mohu dovolit ctěné panstvo ... úplně nejdřív bych potřeboval vaši pomoc." Vydechnul a sklopil zrak na svou ženu. Danny sebou trhnul a pohlédl na svou mámu, stejně tak jako Sue ... já se dívat nemohl ... neboť jsem nemohl spustit oči z jednoho z knížat.
Byl na samotném levém konci skupiny a byl ze všech největší, tedy, aspoň mi tak připadal. Ale to nebylo to, co mě tak zaujalo ... to bylo spíš to, že se smál. Ne nahlas, ne takovým tím klasickým smíchem, nýbrž chladně a tiše ... posměvně a odporně ... smál se přesně takovým způsobem, že mi bylo jasný, co si o Johnovi a celé jeho rodině myslí ... a co si myslí o tom, že by mu měli pomoci ...

Jelikož byl muž na kraji, neviděl jsem mu přímo do tváří ale i silueta ve mě vyvolávala hrůzu a jeho blyštivý tesák se třpytil jak nablýskaný klenot. Nikdy jsem si nepomyslel, že někdo může být tak arogantní ... tak zlý ... a nechápavý .... Johnovi tu zřejmě umírala žena a jemu to bylo k smíchu ... měl jsem chuť vykřiknout ale někdo mě přerušil ...

"Dobře ..." rozlehlo se chodbou a John nevěřícně pozvedl hlavu. Danny vytřeštil oči a Sue překvapivě hekla ...
"Stejně si nejdříve potřebujeme popovídat s tvým synem ... a s tím druhým. Ať už je cokoliv ..."

V tu chvíli jsem propadal panice ... tak velké, že jsem si ani neuvědomil, že John kýve a pomalu odchází po boku se Sue a svou ženou pryč z místnosti ...
Měl jsem pocit, že to trvalo ani ne minutku, když se Johnovi kroky utišili do ticha ... a kdy jsme byli s Dannym vystaveni úplně sami proti radě vlkodlačích knížat ...

"Můžeš začít" ozvalo se na Dannyho a ten hlesně polkl ... pak začal mluvit ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bocchan Ciel Phantomhive Bocchan Ciel Phantomhive | Web | 26. prosince 2010 v 23:58 | Reagovat

tebe tiež šťastné a veselé :) a kapitola to bola užasná človeku sa nechce veriť že už ich je 34 oO:D

2 Amia Amia | Web | 5. ledna 2011 v 18:41 | Reagovat

Válka klanů se vrací v plné parádě a my můžeme jen zírat :)
Popis knížat mě moc zaujal, zajímá mě jestli se vlkodlaci dorozumí i jako člověk a vlk nbo se musí rada vžy proměnit do jedné podoby. Zakončeno přesně tak aby člověk prostě musel číst dál  :D
Těším se na pokračování

3 Kyle tvé Sbéčko Kyle tvé Sbéčko | Web | 12. ledna 2011 v 19:49 | Reagovat

Konečně jsem si našel čas, abych dohnal Válku klanů. Vím, že jsem to plánoval na dobu kolem Vánoc, ale jaksi se mi to vymklo kontrole :)

Teď ke kapitole. Sídlo vlkodlačí rady má zvláštní atmosféru, stejně tak jako knížata samotná. Pro Johna a jeho rodinu to muselo být hodně těžké vrátit se po těch letech sem. Kapitola končí právě v tom nejlepším, ale tak to má být. Těším se na další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama