Fantasie začíná!

Svalouš a blondýnka - kapitola 1 1/2

24. ledna 2011 v 17:50 | Nojmik |  Další povídky
Zdravím vás! ano ... je to delší dobu, co jsem se naposledy ukázal, ale jako vždy není čas a ani chuť na psaní :) Nicméně, Válka klanů se brzy vrátí a bude vycházet pravidelně ... slibuji, že ji dokončím dřív než skončí další školní pololetí :D

Ale dnes se vyjímečně neobjevuji z prázdnou ... pomalu jsem začal sepisovat mé nové dílko. Je to zcela něco nového(žádné scifi, fantasy či podobné), protože se jedná o příběh, který se skutečně stal! příběh, ve kterém hraje hlavní roli můj věrný přítel ze školy :D Bude to tedy silně autobiografické, snad místečky vtipné a romantické :D .

Takže ano, všechno je pravdivé a zcela tak, jak se to stalo ... mám v plánu tohle dílo, zde pravidelně vydávat, pokud bude zájem :) Zatím vám přihodím první polovinu z první kapitolky - to proto, aby to nebylo příliš dlouhé :) Určitě se semnou podělte o svůj názor :) jsem na něj zvědavej :D
Ten název - Svalouš a Blondýnka je zatím krycí název :)


                                            01: Nová škola, první problémy

Abych pravdu řekl, ten den jsem si představoval všelijak. V hlavě jsem měl spoustu různých scén, které se následně mění a vytvářejí podle mé fantasie, které nebere hranice. Měl jsem jasnou představ, jak se všechno bude vyvíjet.

Ovšem, jedno jsem si musel přiznat - byl jsem v pohodě.
Jo, nečekalo mě nic menšího než napsat přijímací zkoušky natolik dobře, abych se dostal na polygrafickou školu. A já si říkal jediný - bude to brnkačka …

Byl jsem v pohodě, ale ne proto, že bych si byl sebou tak jistej ( vlastně, vůbec jsem netušil co čekat) ale proto, že prostě bývám v pohodě. Řekl bych, že jsem typ člověka co málo věcí řeší a nějak si z ničím nelámu hlavu. Jo, tak bych se vám představil … prostě v pohodě.

Nicméně, i přes mou obvyklou chladnou hlavu jsem musel uznat, že nějaká ta tréma je. Stál jsem před svou novou ( budoucí) školou a krapet si ji prohlížel. Nic extra, fasáda pěkně stará - slyšel jsem, že byla budova přestavěna z bytovky. A už od prvního pohledu jsem si říkal, že na tom něco bude. Tohle nebyla vůbec pěkná škola. Aspoň zvenčí …

Spousta děcek kolem mě se hnala dovnitř a mě nezbývalo než udělat to stejné. Dvojité mřížované dveře vypadaly stejně staře jako celá budova ale nebral jsem na to ohledy, neboť jsem vešel konečně dovnitř a sám sebe jsem přistihnul, jak sem překvapenej.
Vevnitř to nevypadalo ale vůbec špatně. Stěny sice byli obyčejné, lavečky postarší ale teplo a křik z chodby mi dal jasně najevo, že by to tady nemuselo bejt špatný.
Prošel jsem úvodní chodbou a prohlédnul si těch pár děcek, co prošli kolem mě. Spousta z nich tu měla své rodiče - já jsem je nechal za sebou.

Když jdu někam poprvé, nerad sebou beru rodiče - přeci jen, na prvním dojmu záleží. A nechtěl jsem, abych ostatním připadal jako patnáctiletej fracek co nedokáže bez své mámy a táty dojít do školy. Později jsem však zjistil, že bych byl radši, kdyby byli semnou. Ale nahlas bych to neřekl.

Tápal jsem v prvním patře dokola a neustále se díval na tabulku, kde byly na přišpendlených papírech napsány všechny informace ohledně zkoušek. Našel jsem si svůj obor, který jen tak pro zajímavost zněl velmi odborně - Obalová technika. Poté jsem si přečetl své jméno a podivil se, že jsme rozděleni jako jediní na dvě třídy. Znamenalo to jen to, že se na "můj" obor přihlásilo příliš děcek, díky kterým musím tyhle podělané zkoušky absolvovat. Ale jak už jsem říkal, byl jsem v pohodě … teda prozatím.

Nejméně třikrát jsem si přečetl, že se zkouška odehraje ve třetím patře v učebně G2. Ale ať sem se díval, jak sem se díval, nikdy jsem "svou" učebnu nenašel. Dveře byli stupidně pojmenované číslicemi spojené s písmenem a já měl v hlavě chaos. Koukl jsem na hodinky, které jsem mimochodem dostal k patnáctinám a zjistil,že mám něco kolem půl hoďky času. To nebylo zlé … do té doby najdu učebnu a ještě zajdu na záchod (jak jsem ale mohl tušit, že bude obojí tak těžké najít?).

Asi po deseti minutách jsem byl znovu u té proklaté tabule, kde se počet nakukujících děcek rapidně zmenšil. Bylo mi jasné, že každej vítězně našel svou třídu a ten zbytek teprve začínal číst instrukce.
Dobře - přiznávám se, že jsem nebyl úplně v pohodě.

Během těch deseti minut jsem si nevšimnul žádného záchodu, což znamenalo, že jsem přešlapoval na místě a cítil se trochu blbě. K tomu jsem nedokázal najít svou třídu (pokaždé jsem nakouknul do nějaké místnosti a zeptal se" Jsem tu správně? no a co hádáte? Jo …nebyl jsem.)
A tak se můj čas krátil a já začal bejt trošku vyhukanej. Víte, na svůj věk, jsem vážně velkej. Ale byl jsem za to rád, považoval jsem to za velkou výhodu. Ovšem, když je mi trapně, nebo se cítím v háji, začnou mi rudnout tváře. A právě tenhle stresový okamžik mi zbarvil ksicht na totálně zarudlé rajče právě teď. A to už jsem za výhodu nepovažoval …

A pak jsem spatřil podivína, kterej byl asi o dvě hlavy menší než já. Nevypadal nějak špatně, ale připadal mi tak nějak - no zkrátka zvláštní. A to jsem tenhle výraz používal na půlku lidí co znám. Nicméně - díval se stejně vyhukaně a prosebně na list papíru, kde stálo místo konání stejného oboru jako já. Že by spása? To bych neřekl, ale chopil jsem se situace a promluvil jako první -

"Hele, ty jdeš taky na Obalovou techniku, že?" snažil jsem se mluvit co nejdrsněji, přeci jen - první dojem je první dojem. Ale nevím, jak mi to s tím rudým ksichtem vyšlo, neboť se ten kluk otočil a podivně se usmál.

"Jo, taky … ale nějak to nemůžu najít." Řekl a znovu se zadíval na list, kde si kontroloval své jméno a číslo učebny. Během té chvilky jsem si všimnul, že je sice přihlášen na stejný obor, ale je v druhé polovině děcek. Což znamenalo, že nebude plnit zkoušky ve stejné místnosti jako já. Pak ale znovu promluvil a vypadal o něco jistější než předtím …

"Řekl bych, že už vím, kam jít " zazněl jeho hlas sebejistotou a už chtěl odejít když jsem na něj okamžitě vybafnul svou zoufalou ale akutní otázku:
"Hele … jen tak náhodou, nevíš, kde najdu záchody? " nadhodil jsem svůj dotaz a doufal, že to nebude znít příliš prosebně. Kluk se však znovu usmál (pokud to byl úsměv) a ukázal prstem někam za má záda. Okamžitě jsem otočil hlavu a spatřil bílé dveře, skryté za rohem jedné stěny. Už jsem chtěl slavnostně vykřiknout, když jsem si uvědomil, že tu nejsem sám. A tak jsem jen s prostým " díky" poděkoval a vyrazil směrem k záchodům.

No, kdybych nebyl línej a podíval se na cedulku s obrázkem, možná bych nevlezl na dívčí záchodky. Jenže já prostě šel a nezajímalo mě nic jiného kromě toho, že se konečně vymočím.

Sotva jsem otevřel dveře tak jsem zpozorněl. První co mě ihned přišlo divné, stálo přede mnou. Tam, kde by měli být pisoáry, byla jen zeď a vedle umyvadlo.
Zajímavý … pomyslel jsem si a šel do kabinky, kde byl konečně vytoužený záchod. Zavřel jsem za sebou a všiml si malého tmavě zbarveného a docela vulgárního gráfku, kterej byl docela pěknej ale nedokázal jsem rozluštit, co na něm bylo. Pomalu jsem si rozepínal zip a chystal se konečně vypustit písek, když někdo vešel a ten někdo rozhodně nezněl jako kluk. Vlastně, věděl jsem s jistotou, že to nebyl kluk!

"Jé, tady to vypadá pěkně !" vyštěkla nějaká dívka pobaveně a já se zděsil. Cukl jsem sebou natolik, že jsem si málem postříkal kalhoty, ale udržel jsem se.
Doprjá jsem snad vlezl na dívčí!

Cítil jsem jak rudnu víc a víc a srdce mi bouchalo jako o život. Dívka, která předtím mluvila, naštěstí hned odešla i spolu se svou kámoškou. Zřejmě si jen chtěli prohlédnout, kde budou vykonávat potřebu. Musel jsem se usmát. Sám nevím, jak bych z téhle kaše vybruslil, kdyby mě našli. Nicméně … můj pocit, že musím na záchod - zmizel a co nejrychleji jsem se zase znovu zapnul. Je na čase opustit dívčí kout … dřív než to někdo zjistí a bude mě považovat za prasáka.

Přálo mi štěstí a nikdo si nevšimnul, že jsem vylezl z dívčích toalet, takže jsem byl ušetřen hned z kraje pomluvám a smíchu. V tu chvíli jsem měl v hlavě jen jedinou myšlenku - to si vypiješ!
Jo, musíte uznat, že i vy sami by jste, jistě měli zlost na někoho kdo vás pošle s naprostým přesvědčením na dívčí a ještě se u toho usměje. Beztak to plánoval … grázlík jeden!
No, ať už to byla pravda nebo ne, musel jsem se nakonec taky usmát. Ani nevím proč, ale přišlo mi to vtipné … a já se rád smál. I když - svému neštěstí málokdy.

Kluka jsem však hned vypustil z hlavy, když jsem zjistil, že už mi zbývá jen necelá čtvrthodinka do začátku zkoušky. U tabule stála už jen nějaká bruneta, která však hned zmizela na schodech do dalšího patra. Musel jsem se znovu postavit před nenáviděný papír a zjistit kam mám jít. Dokázal to ten kluk - dokážu to i já !

A světe div se, po nějaké minutě jsem si jen tak náhodou vlezl do jedné ze třídy a jako vždy se zeptal, jestli jsem správně. K mému překvapení jsem byl a tak jsem mohl konečně usednout na flek, kde se rozhodne o mé čtyřroční budoucnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kyle tvé Sbčko Kyle tvé Sbčko | Web | 27. ledna 2011 v 13:12 | Reagovat

Wow, nová povídka! :) No tak to je super. Mam dojem, ze jsi mi kousek posilal, ale s chuti jsem si to precetl jeste jednou. Zacina to velmi dobre, tvym popisem. Jak te znam, jsi opravdu "v pohode," coz v dnesni dobe moc lidi neni :) Hodně se mi líbila příhoda s dívčími záchody, to tleskám :)

Něco mi říká, že tohle bude další tvoje originální povídka, ke všemu okořeněná vlastními zkušenostmi. A jestli je vše podle skutečnosti, tak už teď se těším na další pokračka :)

2 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 11. února 2011 v 17:01 | Reagovat

proč ne blonďák!? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama